Monday, February 4, 2008

3D nejen v IMAXu?

Že nás od vesmírných objektů dělí obrovské vzdálenosti, ví každé malé děcko. Co když to ale není vždycky pravda? Někdy stačí zdánlivě banální událost, která možná zvedne tlak nejednomu čtenáři Blesku, totiž když si to kolem Země prosviští nějaká blízkozemní planetka. To umožňuje získat zajímavá vědecká data nebo se pokochat nezvyklým pohledem do dalekohledu. Jednoduchým pozorováním ze dvou vzdálených míst je ale také možné uvědomit si, jak blízko nás tentokrát minula a dokonce je možné tuhle vzdálenost určit. Jak? Odpověď je jednoduchá – pomocí paralaxy.



Přesně to se podařilo v noci z 29. na 30. ledna, kdy kolem Země prolétala planetka 2007 TU24. Snímky byly pořízeny kolem 22.30 UT brněnskou čtyřicítkou (HaP Mikuláše Koperníka Brno, R. Novák) a ondřejovskou pětašedesátkou (AsÚ AV ČR, P. Kušnirák, K. Hornoch, původní snímky a animace jsou tady). Po registraci byly snímky z obou observatoří složeny na sebe. Delší stopy planetky, rozmazané jejím vlastním pohybem, pochází z Brna (120 s expozice), kratší pak z Ondřejova (60 s expozice). Planetka se pohybovala přibližně jihovýchodním směrem rychlostí asi 2' za minutu.

Nikoho nepřekvapí, že i velmi přibližné změření paralaxy dává zcela nenáhodnou hodnotu lehce přes 42'', a tedy vzdálenost planetky asi 740 000 km. To je ve velmi dobré shodě se vzdáleností vypočtenou ze znalosti dráhových elementů planetky, která podle webu JPL's HORIZONS system vychází asi 717 000 km.

Ještě větší přesnosti je možné dosáhnout pořízením snímků se stejným časem začátku expozice, na kterých by byla planetka bodová. Pak by bylo možné určit její polohu na snímku s přesností na desetinu pixelu (resp. obloukové vteřiny) a s podobnou přesností také určit její paralaxu. Těšme se tedy na další (ne moc) těsný průlet.

2 comments:

Unknown said...

A jak se to teda velmi přibližně aspon zhruba zjistilo, že je to zrovna 42"?

ftom said...

Doporučil bych zajímavou knihu, kde je možné nalézt odpověď nejen na tuhle otázku. Ale vážně - vzdálenost jsem změřil od začátku jedné stopy (známe čas začátku expozice) k místu, kde byla planetka v ten samý čas ve druhé stopě (opět čas začátku expozice + vlastní pohyb planetky, který se určí přímo ze snímku). Vše je velmi přibližné, měřit se dá tak na pár desetin pixelu, a pak už jen stačí znát měřítko snímku a čtyřicet dvojka je na světě.